....."V tomhle světě ještě je dobro, pane Frodo. Stojí za to o něj bojovat".....

Mosty přes propast času

17. června 2007 v 21:10 | moni333 |  Úryvky z knih
Úryvek z knihy "Mosty přes propast času" od Ludmily Vaňkové
----------------------------
Stáli na úbočí ledové hory u široké pukliny. Hluboko pod sebou viděli opuštěný tábor a vznášedla připravená k odletu. Ještě mnohem dál, ve vesnici v údolí, jako by se něco dělo. Drobné černé tečky se houfovaly kolem jiných, které se valily tenounkou čárkou od města u jezera. Na tuto vzdálenost to vypadalo jako bleší cirkus.
Ket vztáhla ruku první s pohledem zabořeným do Pedrových očí nechala stříbrný váleček sklouznout do skalní rozsedliny. Alfonso s Césarem se k ní připojili se zachmuřenými tvářemi. Přes své nejhlubší přesvědčení si vůbec nebyli jisti moudrostí takového činu. Třetí Taren, Antonio, chvíli nerozhodně pohazoval v ruce zajištěným paprskometem, pak prudce objal Isabelu a se zavřenýma očima ho odhodil, až zazvonil o protější hladkou stěnu svého ledového hrobu. Černý kocour na ramenní Maé jí olízl drsným jazykem tvář. Vypadal, jako by se smál, když pozoroval, jak její paprskomet letí do modré hlubiny.
"Holčička si tak ošklivě hrát nebude," prohlásila Ré, zbavujíc se nebezpečné zbraně. "Dělej, otče. Čekáme už je na tebe."

"Ten poslední je váš, pozemšťané," řekl Neo.
Pedro jen zavrtěl hlavou a přivinul Ket k sobě blíže. Ale Ramón vztáhl ruku a převzal stříbrný váleček. Zůstal stát mlčky nad propastí, jako by uvažoval, co dál. "Pohlť ho, peklo," promluvil konečně, "aby se nikdy nedostal do rukou člověku."
Dívali se za posledním stříbrným bleskem, který sjel po ledovém úbočí.
"Pospěšte si!" vykřikl Neo.
Bleší cirkus opustil vesnici a vydal se na pochod k jejich táboru. Ré si sedla na zem a jela dolů jako po skluzavce, nic nedbajíc holčičky, které to ostatně vůbec nevadilo. Její bouřlivý smích všechny nakazil. Neo, Ramón a Tareni se vydali stejnou cestou. Ozvěna odrážela jejich veselé hlasy, které na sebe halekaly.
Lidé. Konečně byli lidmi.
V té chvíli Jindřich Navarrský uvažoval o tom, jak utéci ze zlaté klece Paříže, kam se měl jednou vrátit jako král. Nový francouzský vladař, dřívější vévoda d´Anjou, kráčel v průvodu kajícníků a bičoval vlastní tělo, nalézaje nepochopitelnou rozkoš v bolesti. Portugalský dobrodruh Vasco Homem pronikl se svými vojáky pralesem podél Zambezi do vnitrozemí a chtivě se prohraboval ve stříbře opuštěného dolu, který jeho hrabivosti zanechal ustupující vládce Monomotapy. Velký Mughula Kabar budoval v daleké Indii osvícený stát, jehož snášenlivou moudrost jeho země nikdy předtím ani potom nepoznala. V Rusku Ivana Hrozného přemýšlel kozák Jermak o dobytí východních sibiřských krajů. Nevěděl, že tam ve skalách poblíž mohutného toku Jeniseje je opuštěná základna bytostí z daleké neznámé hvězdy. Jak by mohl? Sen o dobytí vesmíru lidská duše ještě neznala.
A přeci kdesi v dálkách, které si člověk den za dnem přibližuje, se řítí spící posádka stříbrné lodi, která už zítra na zemi nedokáže přistát nepozorována.
Ve vzdáleném městě klečel don Rodolpho pod vysokou klenbou chrámu před arcibiskupem, který na jeho hlavu vkládal korunu českých králů. V chmurných zdech Escorialu jiný Habsburk snil o světovládě Španělska, zatím co ho proklínali věřitelé, které ožebračil, a v Anglii rostly síly, které za pár let smetou do moře jeho nepřemožitelnou armádu. Sir Walter Raleigh a Francis Drake chystali výpravy do zámořských krajin, aby evropským sokům anglické královny vyrvali aspoň část zlaté kořisti.
A všude kolem žili lidé, vtahovaní do bohů, které nejsou jejich a umírali stejně zbytečně jako kdykoli v krvavých dějinách lidstva. Daleko za mořem zuřila genocida původních obyvatel dobyté země i těch, které břichaté lodi přivážely polomrtvé od afrických břehů. Všude na světe, kam proniklo křesťanské milosrdenství, hořely hranice, na nichž hynuly lidé i myšlenky ve jménu nejrůznějších tváří jediného boha.
Ve švýcarských horách skupina rozlícených venkovanů při honu na čarodějnice padla na zem polomrtvá hrůzou, když se před jejich zrakem zvedlo ze země několik temných předmětů, na nichž byli "oni", a přeneslo je nízko nad širokou průrvou mimo dosah pronásledovatelů. Zmizeli jim v horské soutěsce. Kam?
Jsou s námi. Dodnes jsou někde mezi námi. Často zahynuli, pokoušejíce se marně bránit slávu života. Ale poznamenali Zemi svou tajuplnou činností, jejíž výsledky občas s úžasem objevujeme. Denně je potkáváme ve všech končinách světa. Podobají se každému z nás. Zelenooké černé kočky nahlížejí v měsíčních nocích ze střech do oken lidských příbytků, aby vydaly svědectví o životě, který žijeme. Snad právě Tvůj soused pootevírá o půlnoci dveře, aby ji vpustil dovnitř, kde oba potají naslouchají vzdáleným hlasům z ledového nekonečna, začarovaným do nepatrného předmětu, jaký u sebe nosí kdokoli. Dají se poznat člověku dřív, než sám objeví tajemství kemu?
Červené korály v bezedných hlubinách Tichého oceánu dál obrůstají trosky velkoměst a roztrhané věže kosmodromu jako v pohádce o Šípkové Růžence, která čeká na své osvoboditele ve věku, kdy sto let je nic a kdy se počítá na desítky tisíciletí.
Adalé, růžová hvězdo! Setkáš se znovu s lidmi z planety Země, která tentokrát bude žít dál?
Kdysi byli lidé upřímnější. Za dlouhých večerů si vyprávěli pohádky i dospělí. Racionální století je odkázalo světu dětí. My přece víme, že z otevřené láhve nevyletí všemocný džin, aby nám sloužil. Víme, že za devaterými horami a řekami nestojí zakleté zámky, odkud stateční princové osvobozují Zlatovlásky v boji s drakem anebo Honzové lidovou chytrostí, která rozřeší i nejpodivuhodnější hádanky, kladené úskočnými čaroději. My, synové a dcery vědeckotechnického pokroku, nevěříme na upíry a duchy. Fantazie, které nás okouzlují, se už včera stávají realitou. Nechoďte na nás s pohádkami!
Skutečně? V dalekých hlubinách kosmu hrdinové sci-fi pohádek bojují s vesmírnými příšerami na ďábelských planetách. Místo rytířských brnění mají skafandry a místo mečů laser. Veliký Černokněžník předložil hloupým Honzům hádanku relativity. Počítají a žasnou. Čísla se mění v divoženky, tančící při měsíčku. Svět se smršťuje a roztahuje. V křišťálové kouli televizoru můžeš pozorovat mužíčka na měsíci.
Díváme se do nedohledných dálek, vidíme hvězdy dávno vyhaslé, prostor a čas se slučují v jediný pojem, nu ovšem, vždyť jsme si je vymysleli, vymyslili jsme si dny a roky a hodiny a metry a versty a yardy, protože nedokážeme žít ve věčnosti a nekonečnu. Tak. Všechno musí mít svou pozemskou, hmatatelnou míru.
Probuď se, člověče! Tři úhly kosmického trojúhelníku nemají 180 stupňů a čtverec neohraničují čtyři přímky. A co je to vůbec pravý úhel na zakulené ploše? Zadrž! Vždyť to není plocha! Nic z toho neexistuje.
Ve skutečnosti…………………..
Ve skutečnosti sedíš v trávě a díváš se na kvetoucí strom (Ještě pořád zatím). Děti našich dětí už budou možná vídat jen kovové stožáry v přízračných technických lesích. V trávě leze brouček. (Odmyslíme-li si možnost, že je to kosmonaut ze sousední galaxie.) Nemá jiné starosti než s únosností stébla, které se skloní k zemi, když doleze na jeho konec.
Můžeš pohladit psa, obejmout milenku, vykoupat se v řece (jsou ještě takové, jejichž průzračnou vodu fenoly nepoznamenaly), a pak si přemýšlej o kosmu, když blankyt nad tebou zvolna bledne, růžoví a černá a na jeho sametovém pozadí ligotají hvězdy, které se v noci osvobozují ze zlatého zajetí Děda Vševěda.
Ano, lidská míra. Potřebujeme ji, abychom mohli přivádět na svět boubelaté děti, z nichž - ze kterého asi? Poznej to, matko, která se skláníš nad novorozeňátkem - vyrostou noví Einsteinové. Přicházejí si na svět za svých devět měsíců, nedbajíce proměn časoprostoru. Snad proto, že ještě nic nechápou, jim nevládne všemocná relativita. Ale jednou v hvězdné budoucnosti naší modré planety možná právě tihle mlaskající kojenci přiblíží lidskému vnímání i tajemství Velkého Chaosu, z něhož vzkypěl věčný a nekonečný vesmír. Ano. Co je za nekonečnem? Co bylo před věčností? Nic. Co je to nic?
Tohle je kniha o tom, že všechno je jinak. Dá se vypočítat na mm přesně dráha rakety, prolétající galaxiemi do vzdálenosti miliónů světelných roků. Ve chvíli, kdy se vrací na Zem, se nedá vypočítat nic. Tady, doma, v našich srdcích je lůno kosmických záhad.
Nevyzpytatelný život, který jde dál po svém navzdory kybernetice. Co bude, můžeme předvídat (počítáme-li s koeficientem omylnosti rovná se nekonečno). Co je, to vlastně bylo, a co bylo……..
Kolik Tenochtitlánů je pohřbeno pod pralesy, městy a kosmodromy?
Kolik jich pohltilo moře a ledovce? Dívám se kolem sebe a žasnu. Starověký bonmot nabývá svého pravého smyslu. Vím, že nic nevím. Pořídím si černou kočku a za deset let budu pozorovat oblohu, jestli se neblíží spasitelé civilizace.
Víte tak jistě, že UFO nejsou kemové signály z Adalé? A že vaše manželka nepochází z rodu těch, které vyslali na Zemi zrozenci Pacifiky? A že my sami……….. Kéž je nás víc. Nás, kteří jsme vykonali pohádkovou cestu vesmírem a vrátili se na Zem, abychom se stali skutečnými lidmi. Kteří se vzdávají smrtonosných zbraní i za cenu vlastního bezpečí.
Kteří si podávají ruce, černé, žluté, bílé, hnědé, přes prostor prostoru i času. Jejíchž myšlenky sledují kosmické dráhy a jejichž srdce bydlí na Zemi. Honzové a princové, čarodějky a Zlatovlásky.
Co může člověk ve vesmíru? Nic, jenom hledat. Povznášející Nic zasvěcenců. Ale místo jeho slavných zápasů je jinde. Pohádky, kde vítězí dobro, se nakonec musí vrátit na Zemi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jiřina Jiřina | 21. listopadu 2009 v 10:58 | Reagovat

Zde uváděnou knihu neznám, ale knihy "spisovatelky" Ludmily Vaňkové mám velice ráda a v knihovně mám sedm jejích děl. Mohu vřele doporučit.

2 Lukke Lukke | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 2:33 | Reagovat

Moc pěkný blogík. Zase někdy mrknu

3 moni7779 moni7779 | E-mail | Web | 17. listopadu 2011 v 12:18 | Reagovat

Díky :-)

4 emik emik | 16. června 2012 v 15:23 | Reagovat

Je to velice zajímavá kniha plná historických událostí. Jako Verne psal o vědě a zeměpisu pomocí dobrodružné literatury, autorka píše o historii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama